Ruiny prvního tábora

Po cestičce, co vedla od pláže došla až na místo, odkud mohla zahlédnout jakousi polorozpadlou konstrukci něčeho, co kdysi pravděpodobně bývalo stanem. "Je tu někdo?"[] zavolala opatrně do prostoru. Odpovědí jí však byl jen mírný chladný vánek. Zamířila k jedné z konstrukcí, přičemž po pár krocích klopýtla o kámen. Z jejích úst se hned na to vydrala nadávka, a to ještě před tím, než znovu nabrala porušenou rovnováhu. Sehnula se k tomu, o co zakopla, ale byl to jen obyčejný kámen. Kámen, který spolu s ostatními tvořil cosi, co asi bývalo ohniště. Takže tady lidé žili... pomyslela si. Netroufala si však říct, jestli to tu jen opustili a přesunuli se jinam, anebo tu pomřeli. Procházela mýtinou dál a rozhlížela se kolem. Bývalá obydlí už musela být opuštěná opravdu hodně dlouho, protože jejich stav jí přišel horší a horší. Popošla až ke hraně útesu a shlédla dolů na moře. Bylo klidné. Když se z jejího břicha ozvalo zakručení, protočila očima a ještě jednou šla obhlédnout rozpadlé stany, jestli nenajde něco zajímavého. Bohužel nic. Cestou se dívala po okolí po něčem přírodním k snědku, ale taky nic.

Netrvalo dlouho a došel až na místo, kde, nyní už kdysi dávno, založil první tábor. Toto mu připomínalo den, kdy se sem sám dostal jako nedozrálý teenager. Ty časy už jsou dávno pryč a léta pokročila. Teď ale neměl čas se zabývat minulostí, protože tu měl zcela jiný objekt zájmu. Uslyšel nějaký hlas mluvící řečí, kterou nerozuměl, ale předpokládal, že to byla ruština. Výborně, teď abych se učil ještě rusky. Narážel na skutečnost, že po příchodu několika španělů se musel chtě nechtě nějaké ty základy naučit. No, snad vás tu nebude víc. Postavil se ke stromu a opřel se o něj. Pozoroval blondýnu bez náznaku nějakých emocí. Možná by se i dalo říct, že nebyl rád, že tu byla a narušovala jeho až příliš divný "klid". Prohledávala jeho tábor. Asi si myslela, že zde něco najde. Opak byl však pravdou, nezůstalo tu vůbec nic, vše si odnesli, když se stěhovali. "Ehm.", upozornil na sebe a otočil destičku pravděpodobným jménem této blondýny k sobě. "Ty jsi Lena Hallsten?" zeptal se rovnou. Doufal, že pokud neumí anglicky, tak alespoň rozpozná své jméno a kývne hlavou. Nad tím, jak by jí něco vysvětloval, kdyby mu nerozuměla, zatím nepřemýšlel - vymyslel by to nějak za pochodu.

Neměla ani tušení, že k ní někdo přišel. Kdyby se jí pokusil napadnout, pravděpodobně by o něm do poslední chvíli nevěděla a ani by se neubránila. Jakmile uslyšela nějaký zvuk, který pravděpodobně vyšel z lidských úst, strašně se vylekala a okamžitě se narovnala a otočila tím směrem, odkud to vyšlo. U stromů tam stál jakýsi muž, očividně starší jak ona. Soudě dle jeho postoje, nevypadal jako někdo, kdo jí chce ublížit. "Fuj, to jsem se lekla,"[] řekla poněkud rozhořčeně a současným přesunem ruky na hrudník se snažila dát najevo, že to opravdu bylo leknutí. Muž jí asi nerozuměl. Pronesl však anglicky něco dost divného - její jméno. Jak u všech všudy může vědět, jak se jmenuju? Zarazila se. "No, jsem to já... ale jak... jak to víš?" zeptala se ho nechápavě, tentokráte však už v angličtině. "Kde to jsme?" položila mu bez čekání na odpověď další otázku. Chtěla odpovědi a chtěla odsud pryč.