Character sheet from Nathaniel Blackwood

View a character sheet Untitled-collage-1

Jméno :: Nathaniel Blackwood

Věk :: 37 let

Rasa :: Prokletý

Národnost :: Americká

Způsob příchodu na ostrov :: Únos

Povaha :

Vzhled :

Minulost :: Před příchodem: Minulost tohohle člověka, respektive ta část, která předcházela jeho únosu na tento ostrov, byla již z větší části zapomenuta. Pochází z dobře situované rodiny. Celé své dětství a dospívání strávil v Kalifornii, kde se ve vile na pobřeží vesměs staral jen o to, kdy rodiče zase nebudou celý týden doma, aby mohl pozvat kámoše na párty. Kluk, o kterém tu mluvíme neměl dříve ani tušení, co je to prohra, těžká práce, anebo dokonce strach o život. Měl na co si vzpomněl, ve škole se mu dařilo skoro po všech stránkách a doma za něj uklidila uklízečka, kterou si jeho rodina najímala. Neměl vlastně žádné povinnosti, mohl si dělat co chtěl. Jeden by řekl, že vedl naprosto dokonalý život. Byl to prostě frajírek, který se nebál chlubit tím, co jeho rodina měla. Takový byl Nate v dobách svého mládí. Po všech těch letech se mu však z hlavy vytratilo mnoho vzpomínek na rodiče, kteří bývali tak často pryč. Zapomněl i některé věci, které nechtěl... Pojďme se ale vrátit zpět k jeho minulosti a ujasněme si tu část, která zapříčinila tu obrovskou změnu v jeho životě. Byl to den jako každý jiný. Vracel se z večerního tréninku a místo domů si to zamířil ke kamarádovi. Rodiče zase doma neměl, tak jak by se to dozvěděli (jedině snad přes uklízečku June, ale tu už měl dávno pojištěnou, ta by na něj nic neřekla). Od posilovny to neměl daleko a danou cestu už šel nespočetněkrát. Nikdy by ho nenapadlo, že by se mu na tom necelém kilometru pěší chůze mohlo něco stát. Ani si nebral taxi, chtěl se projít. A jak si to vykračoval večerními uličkami se sluchátky na hlavě, neměl ani šanci si uvědomit, že by mohlo být něco špatně. Prostě se mu najednou zatmělo před očima a po silné ráně do hlavy se složil na zem. Unesli ho. Celou dobu, co ho převáželi, byl úplně mimo. Při vědomí sice od nějaké doby byl, ale všechno bylo jako v mlze, šero všude kolem, občas nějaký záblesk rozmazaného světla. A tak se omámený a bez jakýchkoli prostředků dostal devatenáctiletý Nathaniel Blackwood na ostrov, kterému později začal říkat Dead Island. Po příchodu: Nate to měl na ostrově opravdu složité. Někdo, kdo nemusel v životě nic dělat, byl najednou odkázán sám na sebe. Nebyl tu žádný člověk, co by mu pomohl, byl tu sám. U místa, kde se probral našel nějaké nástroje a potraviny a kupodivu ještě jakousi lehkou, snad kovovou destičku s rydlem. Několik prvních dní toho moc nenadělal, držel se u místa, kde se probral, spotřebovával potraviny, které našel a pokoušel se s pomocí dostupných nástrojů si postavit alespoň nějaký přístřešek. Hned první den totiž pěkně promokl a právě to ho donutilo k nějakému pokusu začít něco dělat pro své bezpečí a pohodlí. Hlouběji do lesa se nevydával, protože mu přišel jakýmsi zvláštním způsobem nepřátelský. Občas se odtamtud ozývaly nějaké zvláštní zvuky, ale zpočátku přisuzoval svému blouznění. Asi na třetí pokus se mu podařilo na kraji lesa postavit jakýsi přístřešek, který mu nespadl na hlavu. Pak už ale neměl co dělat. Do lesa nechtěl, ale kam jinam by mohl, když kolem něj bylo buď moře anebo právě onen les. Z nudy a také kvůli úzkostem, které na něj postupně začaly přicházet, si začal "hrát" s jedinou zajímavější věcí, která tu byla - tmavá destička. Zkoušel do ní rýpat mačetou, kterou tu měl, ale nezůstal na ní ani škrábanec. Když to pak zkusil rydlem, kupodivu to šlo hladce jako po másle. "Co to sakra..." Nechápavě zahodil destičku na zem a šel si raději zaplavat. Podařilo se mu ulovit jednoho kraba, což byl pro něj velký úspěch. Další den ho čekala dvě překvapení, jedno větší, než druhé. Tím prvním bylo, že poškrábaná destička byla najednou zase zcela hladká, žádný zásah rydlem na ní nebyl vidět. Tou druhou neočekávanou věcí byl jakýsi starší kluk, který se bez známek vědomí válel na pláži. Později od něj Nate zjistil, že se jmenuje Thomas a podobně jako on nemá tušení, jak se sem přesně dostal. S Tomem na ostrově bylo vše daleko jednodušší. Měl totiž mnoho zkušeností s přežíváním v přírodě, takže pobyt tady pro něj nebyla zase až tak extrémní změna. Brzy si postavili nová obydlí a úplnou náhodou přišli na to, jak asi ty tmavé destičky fungují. Thomas na tu svou vyryl slovo "pizza". Mělo to být součástí hry, kdy se hádalo na co má ten druhý chuť. Ve hře ovšem nepokračovali a někdy před půlnocí šli spát. Jaké poté bylo jejich překvapení, když ráno, probuzeni příjemnou vůní, vylezli ze svých přístřešků a naskytl se jim pohled na čerstvou pizzu. V ten moment jim bylo jasné, že to není jen náhoda, že to musí mít souvislost se hrou, kterou hráli. Několika dalšími pokusy pak přišli na to, že jejich destičky skutečně plní přání (i když přání dostat se z ostrova zůstalo jako několik dalších extrémních nesplněno), ale pouze při úplňku. Pro jejich přežití to byla velmi důležitá znalost, i když jen přidávala na otázkách. Pokud si však něco nemohli sehnat na ostrově, destičky jim to při úplňku dodaly. Život byl najednou jaksi jednodušší. Postupem času se na ostrově začali objevovat další lidé. Někteří říkali, že byli uneseni, jiný mladý pár ztroskotal při bouřce právě u tohoto ostrova. Při větším počtu lidí bylo jednodušší žít, ale zároveň začaly vznikat první problémy a neshody. Někdo byl pro, aby se jejich tábor přesunul do lesa, jiný to jednoznačně odmítal kvůli tomu, že se odtamtud ozývaly divné zvuky a občas se na krajích lesa objevovaly stíny. Nakonec to však dopadlo tak, že se tábor přemístil hlouběji do lesa, kde se to ukázalo být bezpečné. A tábor se postupně rozrůstal - velikostně, po stránce kvality žití v něm, i po stránce počtu obyvatel. Vše se ale jednoho dne změnilo, kdy se skupinka průzkumníků nevrátila po večerní cestě ostrovem. Když je ráno šli hledat, našli jejich těla vlastně ne až tak daleko od tábora. Oči vytřeštěné, oblečení potrhané, byli mrtví. Bylo tu skutečné nebezpečí a nepříjemné zvuky byly najednou o dost děsivější. Po několika letech bylo zjištěno, že západ slunce je okamžikem, kdy musí být všichni v bezpečí tábora, jinak jim v lese hrozí smrt. Od koho? Jeden svědek setkání s nimi řekl, že to jsou znetvořené ohyzdné bytosti, možná čarodějnice. Byly dravé, vydávaly hnusné skřeky, neprojevovaly známky únavy po delším běhu a co bylo hlavní, chtěli zabíjet a pít lidskou krev a živit se jejich masem. V táboře postupně začala vznikat různá pravidla, která měla ostrovany chránit a za vůdce byl zvolen právě Nathaniel, který se po čase stráveném na ostrově hodně změnil a osvědčil se jako dobrý vůdce. Co tábor vedl on, nikdo nezemřel. Život se vrátil do skoro pohodlných kolejí, přešly další zimy a léta a vůdci tábora už táhlo na 35 let. Všichni se tu už smířili s tím, že se do svých domovů nevrátí, protože všechny pokusy odplout skončily tragédií. Není známo, že by se kdy komu podařilo dostat na jinou pevninu živý. Moře a dále od ostrova hustá mlha jim v tom vždy zabránili. A tak pokusy odplout ustaly. Jak šel čas, někteří, hlavně ti nově příchozí začali být s Nathanielem spokojení a jeden z nich se dokonce uchýlil k tomu, že před úplňkem napíše na svou destičku přání o smrt Nathaniela Blackwooda, aby se mohl stát vůdcem on sám. O takovéto přání se ovšem neměl nikdy ani pokoušet... Byla hluboká noc a daný mladík spal ve svém domku. Najednou se v místnosti ochladilo a to mladého muže probudilo. Rozmrzele si promnul oči a ztuhl. Díval se přímo do očí rohaté znetvořené humanoidní bytosti. Civěla na něj široce se smála. Ten její dech by se nedal jinak popsat, než k zblití. "Tak ty si přeješ něčí smrt, chlapče. Jak jsi neopatrný, člověče," zachrčela na něj ona bytost. Chytla jej za vlasy a táhla až do středu tábora, kde způsobila značný povyk. "Nathanieli, Nathanieli..." volala zvláštním hlasem, jako by se pokoušela napodobovat líbeznost. Nate dorazil doprostřed tábora jeden z prvních a okamžitě chtěl, aby obluda toho nováčka pustila. "Víš, že si tenhle spratek přál tvoji smrt? Jaksi mu ale nedošlo, že přání zabíjet tu můžeme mít jen my." Olízla chlapci ucho a před očima všech ho ukousla. "Takže ti dávám jako veliteli tohohle směšného... čehosi... na výběr. Buď ho zabiješ sám, anebo to udělám já." Začala se smát svým chrčivým hlasem. Před Nathanielem nikdy takové rozhodnutí nestálo. Jak si mohl vybrat mezi smrtí a smrtí? Začal s čarodějnicí smlouvat, ale ta mu nabídla jedinou další možnost: že je zabije všechny. A tak už měl Blackwood možnosti tři. Ostatní by ho už skoro přesvědčili, aby mladíka zabil, že to od něj bude milosrdnější a rychlejší. Už už se chystal to udělat, ale v poslední chvíli si představil, že na svých rukou bude mít do konce života něčí krev a nedokázal to udělat. Žádná volba byla očividně špatná volba. Čarodějnice neměla trpělivost, začala skřípat zuby a poslední co vůdce tábora viděl, byl jasný záblesk. Ráno se Nathaniel probral a byl tu zase zcela sám. Všichni byli pryč. Zbyli tu po nich jenom... jenom jejich duchové, nehmotná průsvitná těla. Byli to stále oni, byli živí, jen ne ve formě, jakou má člověk mít. Mohli se vznášet a pohybovat snadněji. Co to ale bylo platné, když v sobě neustále cítili zvláštní chlad a prázdnotu, když pro ně jakákoli manipulace s fyzickými objekty byla namáhavá? To, co se stalo, byla odměna za přání něčí smrti a Nathanielovy neschopnosti se rozhodnout mezi tou a tou smrtí. Nate by dokázal mezi ostatními dále žít, kdyby se ho ovšem první noc nepokusili všichni zabít. Byli jako smyslů zbavení, jako by zapomněli, že je jejich přítel. Když z tábora tak tak unikl, začal žít sám v malém domku daleko od původního tábora. Nikdy nezapomněl na to, co se stalo. "Smrt" ostatních považoval za svou vlastní vinu. Kdyby se tehdy rozhodl, neskončilo to takhle. Nenáviděl ty divné schopnosti, které dle slov čarodějnice, s níž se setkal pak ještě jednou, měl od ní za "odměnu" za to, že zůstal člověkem a nezabil. A tak žil dva roky z cela sám, pojmenoval ostrov Dead Island a už se nikdy neodhodlal Starý tábor navštívit. Ale to už jsme v současnosti...