Nathanielův dům

Nate vstal dnes, jako obvykle, brzy. Převlékl se a šel zatopit v krbu. Přes noc totiž vyhasl a teplota v domě dosti klesla. Od toho incidentu s čarodějnicí a změny jeho přátel na duchy mu sice nikdy nebyla zima, a to ani kdyby šel ven nahý, ale upřednostňoval teplo. Navíc se světlo od ohně příjemně rozlévalo po místnosti a dávalo jí klidný nádech. Oheň se mu podařilo rozdělat rychle za chvíli si už vesele plápolal, jak mu Nathaniel postupně přikládal. Když už měl zatopeno, došel si ještě za dům pro nasekané dříví a přidělil svým králíkům porci sena a vody a trochu zrní. Tím už měl svou ranní rutinu povinností hotovou a mohl se věnovat sám sobě. Doma si ukrojil krajíc chleba, namazal jej máslem a k tomu si ukrojil několik plátků salámu, který mu ve spíži vysel zavěšený u stropu. Nebyla to sice nějaká královská snídaně, ale po těch letech tady si nestěžoval, zažil i horší. Možná bych se konečně mohl dostat k tomu požádat o nějakou slepici, už dlouho mám chuť na vajíčka, zauvažoval, zatímco se pohupoval v křesle a snídal. Možná to příští úplněk vyjde. Po snídani si šel ještě připravit kávu a dokončit ranní rutinu tím, že se trochu opláchne a vyčistí zuby. Čištění zubů tu bylo celkem důležité, protože tady na ostrově byl žalostný nedostatek zubařů. Za celou dobu, co tu žil, se sem dostal jen jeden, a to ještě ne tak dlouho před tím, než se všichni změnili v duchy. Poněkud smůla. Než mu káva vychladla natolik, aby se dala pít, tak jen seděl u okna a koukal z něj ven. V zimních měsících to tu bylo ještě smutnější než kdy dřív a zvláště bez všech ostatních. Chyběli mu a on se nemohl smířit s tím, že je ten, kdo může za to, že už tu nejsou, tedy alespoň ne jako lidé.
Uplynula ještě nějaká doba, kdy pil kafe a jednou přiložil do krbu, a vydal se přes lávku ke své dílně. Svou myšlenku na pořízení slepic začal brát celkem vážně a pustil se do opracovávání dřeva, aby mohl postavit kurník. Jelikož tu neměl žádný přehrávač hudby, byl celou dobu ticho, sám se svými myšlenkami. Práce mu šla od ruky a on si říkal, jaký se z něj vlastně stal vesničan. U práce si ale stále hlídal čas, kdy má jít opět přiložit. Už to měl vychytané a věděl, za jak dlouho je to třeba. Ve správný čas tedy vyrazil zpět domů, aby přiložil, ale hned u vchodu ho upoutala jedna zvláštní věc. Na stole ležela destička a rydlo, které však nebyly jeho. Zvláštní... Přešel k nim a otočil je. Na desce bylo vyryto Lena Hallsten a na rukojeti rydla to stejné. Něco takového se ještě nikdy nestalo. Všichni vždy měli vždy své vlastní desky u sebe. Měl bych se jít podívat k pláži, usoudil a hned si šel přes své relativně tenké oblečení přehodit mohutný hnědo zelený šál. Narychlo ještě přiložil ven a klidným krokem se vydal k pláži. Neměl to daleko.